Syn pána zla - 47. kapitola

Alecto se zmateně ohlédl a ztuhl. Tohle opravdu nečekal.

„Dobrý večer. Vy jste ředitelka?"

„Ach, né... dobrý bože! Toho mě chraň! Nikdy bych nechtěla být ředitelkou takového obrovského institutu, jako je tato škola. Upřímně našeho ředitele, Artura Grandyho obdivuji. Je to charismatický, úctyhodný, spravedlivý a čestný. Lepšího ředitele bych této škole nepřála. Ale co ty tady?"

„Ale, jen jsem přišel na návštěvu, víte... Co bych tady asi mohl dělat?"

„Nevím, nakupovat?"

„Ano! Konečně Vás to napadlo!"

„Dobrá, konečně jsme si to ujasnili... Morfeus Gasi."

„Cože?" užasl Alecto.

Miranda se jen usmála a pokynula Alectovi, ať se otočí. Sousoší dvou víl ožilo. Obě tančící víly přicupitaly k Alectovi, šátkem ho pohladily po tváři, každá z jedné strany, obhopsaly ho a následně dotančily k vchodu na schodiště a každá se postavily z jedné strany. Zářivě se usmály a zkameněly.

„Tak co? Líbí?"

Alecto nebyl schopen slova.

„To... to bylo... úžasné... kam se hrabe Brumbálův chrlič?"

„Souhlasím s tebou. Viděla jsem ho v novinách.. to když byla anketa o nejlepší vstup do ředitelny..." zasněně se pousmála.

„Tak, tady je ředitelna? Nějaké další zabezpečení tam není? Můžu jít?"

„Ach, samozřejmě, běž, zlato!" usmála se tentokrát Miranda.

„Děkuji, a mimochodem... nejsem vaše zlato." Alecto prošel kolem zkamenělých víl, které hned, jakmile prošel, ožily a dotančily zpět na svůj plac.

Alecto byl ohromen okázalostí.

Došel před mahagonové dveře. Vypadaly honosně. Opatrně zaklepal, když se ovšem neozvala žádná odpověď, tak prostě sprostě zabušil.

„Ježiši, dále!" ozval se mužský hlas.

Alecto se už teď cítil trapně. Opatrně otevřel dveře.

„To´s klepal ty? Takovou sílu bych od někoho, kdo vypadá jako ty, nečekal. To spíš nějaký hromotluk... Ale ty? Mimochodem, tebe jsem na této škole neviděl. Tvé jméno?"

„Alecto Raddle. A když už jsme u toho, kdo by koho nečekal, já bych nečekal, že ředitel zdejší školy bude tak mladý."

„Ach! Jsem starší než si myslíš! Je mi 47! Jmenuji se Artur Grandy. Posaď se, Alecto, prosím." Muž se zářivě usmál.

Alecto se posadil a zkoumavě ředitele sledoval.

Měl krátké černé vlasy, slušivou moderní bradku (žádná kozí brada jako Brumbál), jeho oči byly hnědé, jiskrné a měl opravdu přátelský úsměv. Byl štíhlé postavy, v Alectovi vyvolával pozitivní dojmy.

„Mimochodem, jsem rád, že jsi se tady objevil. Nečekal jsem, že by jsi mě poctil svou návštěvou."

„Abych pravdu řekl, také jsem to nečekal, ale jisté záležitosti mě donutily změnit názor."

„Výborně! Co to bylo za události?"

„Já se o tom, pane, opravdu nechci bavit. Jsou to mé soukromé problémy. Týkají se jen mé osoby."

„Chápu. Kdyby sis chtěl přesto někdy promluvit, jsem... jak to říkáte vy mladí? Ano... jsem jedno velké ucho."

„Dobrá, to znamená, že jsem přijat?"

„Předběžně ano. Ještě nejsi seznámen se zdejšími pravidly. Naše škola je tak dobrá, protože naši absolventi jsou schopni se orientovat ve všech dostupných oborech. Kdyby se dali dohromady s mudlovským protějškem a chtěli utajit své kouzelnické jádro, budou schopni se orientovat v jejich světě. Proto používáme při výuce mudlovskou techniku, jako jsou počítače, data-projektory, laptopy, a navíc, nemáme ve škole žádné domácí skřítky, kteří by obsluhovali studenty. Nemáme tady koleje, jen takové menší apartmá, kde je pět studentů, každý má svůj vlastní pokoj, ve apartmá je kuchyň, studovna a koupelna. To je vše, co bych ti mohl říci. Vzhledem k tomu, že jsem ti poslal přihlášku sám, nebudeš skládat přijímací zkoušky. Nějaké dotazy?"

„Ano, studenti si vaří sami?"

„Ano, nikdo je zde neobsluhuje ani jim nedělá poskoky. Studenti mají zařízenou pouze večeři. Už několik domácích skřítků zde shánělo práci, ale my, všichni ředitelé této školy, jsme je s úsměvem vždy odmítli. Ještě bych mohl říci... Ano, jsou zde studenti od čtvrtého ročníku. Myslím si, že je to vše, co jsi máš vědět."

„Nemyslím si, pane. Ještě chci vědět, kde budu mít tedy pokoj, kde si můžu dát své... hm... věci."

„Jaké věci máš konkrétně na mysli? Tenhle skromný batůžek? Co v něm máš, pokud se můžu zeptat?"

„Ach... musel jsem odejít, řekněme... ve spěchu. Vzal jsem si jen nějaké hábity... prostě oblečení. Hůlku a pár drobných."

„Hm... musíme ti koupit oblečení do naší školy. Ve volném čase si nos co chceš, ale ve vyučovací době mají všichni studenti, podobně jako v Bradavicích, stejné oblečení. Ale každý týden jiné. Kouzelníci mají rádi jednotvárnost. Tady je to jinak. Každý týden se nosí jiná barva hábitů. A jeden týden v roce je výjimečný. A to období zkoušek. Tehdy si mohou studenti obléci co chtějí. Je pro nás důležité, aby se cítili dobře, když se jedná o tak důležitou věc, jako je postoupení do dalšího ročníku nebo... něco jako v Bradavicích OVCE. Ale, musím tě varovat. U zkoušek se hodně přihlíží na oblečení, v jakém přijdeš. Pokud přijdeš v mudlovském, je jasné, že moc neočekáváš a že se smiřuješ s mudlovský životem. Pokud přijdeš v tom nejlepším hábitu, plánuješ vysoké postavení. Jeden ze školních hábitů zase vypoví to, že chceš pokračovat ve studiu nebo se dokonce stát učitelem."

„Aha... a když nevím? Tak půjdu v čem?"

„To bude potom záležet jen na tobě. Hlavně... měj čisté boty, to hodně vypovídá."

Alecto se zmateně podíval na své boty. Byly čisté, opravdu, tak jako vždy.

„Mám čisté boty." Konstatoval.

„Ano, všiml jsem si." Zasmál se ředitel.

„Na jakém tedy pokoji budu?"

„No, kouknu se, kde je volno. Při nejhorším, vás bude v apartmá více, než pět. Přikouzlíme ti ještě jeden pokoj. Máš nějaký nápad, ke komu bys chtěl?"

„Hm... co třeba pokoj, nebo jestli chcete... apartmá s Jerrym Twinsem?"

„Jerry Twins? Dokonce je ze stejného ročníku jako ty. A v jejich pokoji je jedno místo volné. Znáte se?" Ptal se ředitel, zatímco zkoumal pergamen se seznamem studentů a jejich rozdělení na pokoje.

„Dá se to tak říci. Dovedl mě před ředitelnu."

„Kdo tě vpustil, když už jsme u kladení otázek?" zasmál se ředitel.

„Miranda... nevím, jak se jmenuje příjmením."

„Tak tedy PROFESORKA McKinsová??"

„Pokud se tak jmenuje, pak to bude nejspíš ona." Připustil Alecto.

„Dobrá. Co tvůj otec? Ví o tvé přítomnosti zde?"

„Ne, neví o mé... neví, kde jsem." Stačil se opravit Alecto.

„Co se stalo mezi tebou a tvým otcem?" zeptal se ostře ředitel a vzhlédl.

„To je má-"

„Musím tě zklamat, Alecto. Tohle není tvá soukromá věc. Jedná se totiž o to, že ti tvůj otec bude muset financovat tuto školu. Žádám po tobě, abys mu poslal sovu s žádostí o financování, jinak to udělám já."

„Ale... nechci,aby můj otec věděl, kde jsem."

„Pak..."

„Už vím, jak to udělám! Mám trezor u Gringotů, zajdu si tam jen s jednou záležitostí a bude to vyřešeno."

„V tom případě už nevidím žádný problém. Odvedu tě do tvého pokoje a pozítří vyrazíme na nákupy. Dnes je čtvrtek, snad sis všiml. Zítra si vyřiď co potřebuješ a v sobotu vyřídíme všechny nutnosti ohledně studia. Půjdu s tebou já nebo někdo z profesorů."

„Dobrá, děkuji vám, že jste mě přijal."

„Neděkuj, ale musím tě varovat. Tahle škola má vysoké nároky. Co se týče znalostí studentů, jejich schopnosti ovládání se a zároveň nesmíš zapomenout, že jsi pozadu v učivu. Budeš se muset doučit obranu proti černé magii, dále černou magii a lektvary. V dalších předmětech mají Bradavice stejné učební osnovy, jako my. Ovšem požádej Jerryho, aby ti pomohl s mudlovskými věcmi, ano? To by už mělo být vše."

Alecto se začal smát.

„Co je tady k smíchu?"

„Celkem nic, já jen, že tohle říkáte už podruhé, minimálně."

Ředitel se usmál. Ten chlapec byl bystrý.

„Zajímavé, jak někdo dokáže dávat pozor, i-když je jeho pozornost odvedena jinam."

Thomas utíkal do přijímacího sálu. Už podruhé za tento den. Tentokrát ovšem bez křiku. Věděl, že tentokrát už Alecto nebude v přijímacím sále. Nebude s otcem. Rozrazil dveře.

„Otče, Alecto zmizel. Tentokrát myslím, že se pokusí někde schovat. Jsem si jistý, že se jeho paměť vrátila. Ale taky jsem si jistý, že se jeho paměť vrátila, až když jsi mě tím kouzlem srazil na zem a on přiklekl ke mně."

„Takže si myslíš, že Alecto si celou dobu myslel, že je Potter?"

„Ano, jen se domnívám, že se rozhodl hrát tvou hru."

„To by jen vysvětlovalo jeho chování." Kývl hlavou Severus.

„Budeme ho opět hledat? Sledovat, chci říci?" ozval se Alex.

„Proč ne? Je to docela dobrý nápad. Začneme za pár hodin. Ve tři, abych byl přesnější."

Alecto strávil u ředitele hodinu čistého času. Bylo to ohromující, jak čas rychle utekl. Po chvíli už šel s ředitelem do jeho nového příbytku, jeho nového pokoje.

„Ještě něco bych ti měl, Alecto, říci. V téhle škole není možné jakéhokoliv studenta sledovat. Proto tady na Tebe tvůj otec nemůže. Chci, abys to věděl."

„Ulevilo se mi, pane profesore." Alectův hlas ale přesto nezněl radostně.

„Nejsi tím nadšený? Tvůj otec tě tady nenajde."

„Na jednu stranu jsem rád, ale na druhou stranu... nechci, aby o mě měl strach."

„To je docela pochopitelné. Kdo by si to přál? Napíšu tvému otci, že jsi v pořádku. Nebo to radši nechám Mirandě."

„Ne, Miranda není vhodná osoba. Otec by neměl radost."

„Alecto..." ředitel ho zkoumavě sledoval.

„Dobrá, jak si přeješ." Nakonec rezignoval.

„Děkuji vám, pane profesore."

Ředitel zaklepal a vstoupil do místnosti.

„Dobré odpoledne, pánové. Rád bych vám představil nového studenta a vašeho nového spolubydlícího." V místnosti nastalo absolutní ticho.

„Koho?"

„Alecto, pojď, prosím, dál." Alecto klidně vešel.

Jerry se usmál.

„Tohle je Alecto Raddle, váš nový spolubydlící. Alecto potřebuje pomoci s učivem černé magie, obrany a lektvarů. Jerry, pomůžeš mu, že? Teď mě omluvte, mám ještě něco na práci."

Než odešel, zastavil se u dveří.

„Alecto, otci napíšeš ty nebo to mám udělat já?"

Alecto chvíli přemýšlel.

„Otci napíšu já. Pokusím se vysvětlit, proč jsem se tak rozhodl."

„Dobrá, jsem rád, že jsi došel k takovému názoru. Nashledanou, pánové." Za ředitelem se zavřely dveře, ale opět se otevřely.

„A mimochodem! Abych nezapomněl! Každý student v této škole má nějaký zájmový kroužek. Minimálně jeden. Chlapci ti jistě poskytnou podrobnější informace. Teď už snad nashledanou na večeři, pánové."

Kluci se začali smát, když ředitel konečně zmizel. Alecta jeho chování zarazilo, ještě víc ho ale zarazilo chování ostatních jeho nových „možná" přátel.

„Co je tady k smíchu?" jeho hlas byl zmatený.

„Neznáš ředitele. On je k smíchu. Není směšný, ale ty jeho kousky někdy fakt stojí za to." Smál se jeden blonďák s hnědýma očima a štíhlou postavou.

„Jmenuju se Jean Iceturm."

„Iceturm? Neučí tvůj otec v Bradavicích?"

„Učí, jak to víš?"

„Chodil jsem tam."

„Hezky jste si povídali, ale já jsem Teodoric Petrson." Teodoric měl hnědé vlasy, zelené oči, postavu trochu silnější, ale tlustý nebyl.

„Těší mě, Alecto Raddle."

„Alecto Raddle... o tobě se otec zmiňoval!! Jsi syn... ty-víš-koho?" ozval se najednou Jerry (černé vlasy, štíhlý, modré oči).

„Ano, jsem," kývl Alecto. Ostatní na něj ohromeně zírali, Teodoric ustoupil, ale Jerry se jen pousmál a podal mu ruku.

„Těší mě, neměli jsme si možnost potřást rukou." Alecto se pousmál a podanou ruku přijal. Stiskl tak, jako vždy. Síla jeho stisku zjevně Jerryho uspokojila. Kývl na ostatní.

Těm se viditelně ulevilo.

„Co to mělo znamenat?" nepochopil Alecto.

„Víš, síla stisku ruky hodně o člověku vypoví."

„Aha, co jsi zjistil?"

„Že nejsi jako tvůj otec. Tvůj stisk byl přátelský."

„To jsem rád."

„Já jsem Alechandro Montenevra. Španěl." Zasmál se. Jeho hlas byl opravdu zabarven přízvukem. Působil zajímavým cizokrajným dojmem. Měl tmavě hnědé až černé vlasy, oříškové oči a štíhlou postavu.

„Je vidět, že jsou tady studenti ze všech možných zemí, co?"

„To je pravda, jsme mezinárodní škola. Každý musí umět anglicky." Promluvil Teodoric.

„Tak to nemám problém," zasmál se Alecto.

„Evidentně ne! Jaké jsou Bradavice? Hodně jsem toho o nich slyšel, hlavně o Brumbálovi! Jaký je?"

„Bradavice jsou docela velké, ale téhle škole se nevyrovnají. A Brumbál? Normální ředitel, akorát má trochu větší moc."

Chlapci se zasmáli.

„Nedej se zmást, zdejší ředitel je velice mocný. Jen na to nevypadá. Někdy se to bude hodit."

„To určitě." Zasmál se tentokrát Alecto.

„Ale opravdu! To si myslíš ty! Nedej se zmást! Na tohle si dávej pozor!"

„Neboj se, Jerry, nepodcenil jsem ho."

„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj," ozval se Alechandro.

„Jasně, proč ne?"

Zavedl Alecta do prostorného pokoje.

„Tak, tady budeš s námi bydlet. Tenhle pokoj představuje pomyslnou oázu klidu, kterou budeš vlastnit jen ty a nikdo jiný nemá právo tady lézt, pokud mu to osobně nedovolíš. Nechám tě teď tady samotného. Zabydli se, dveře do koupelny jsou v společenské místnosti, neboli hromadné místnosti, jak tomu říkáme my." Zasmál se nakonec a odešel.

Alecto si zničeně sedl na postel. Byla jedna hodina odpoledne a klukům za chvíli končil odpolední klid a vyráželi na další hodiny. Raději by šel s nimi, než aby tady zůstal sám.

Cítil se unavený. Přece jen toho na něj bylo dnes dost. Lehnul si tedy, skrčil se do nejpohodlnější polohy a usnul.

„Alecto? Spíš?" Alecto jen cosi rozespale zamručel.

„Musíme už jít na hodinu. V pět pro tebe přijdeme a půjdeme na večeři, ju?"

„Jasně," zamumlal Alecto, překulil se na druhý bok a spal dál.

Voldemort čekal na ostatní, aby mohli začít s kouzlem. On, Alena, Rika, Thomas a Severus s Petúnií měli tentokrát kouzlit společně.

Během chvíle dorazili. Voldemort dal jasně najevo svou nelibost, ale nic neříkal.

Voldemort opět předříkával, ale jakmile dokončili celou proceduru zaříkávání, tak se nic nestalo. Objevil se tam jen jakýsi obraz, ale Alecto nikde.

„Co to?" nechápal Thomas.

„Jsou jen dvě možnosti. Ta první a zároveň ta, o které doufám, že není správná... Alecto je buď mrtvý, nebo na místě, kde ho nemůžeme vidět. Já jsem pro tu druhou možnost."

Po jeho slovech nastalo absolutní ticho.

„Druhá možnost je nejlepší, ale také ta nejméně pravděpodobná. Jsem si jistý, že na světě by se našlo maximálně deset míst, kde tohle kouzlo neprojde. Prošlo i Bradavickou ochranou, a to je co říci."

„Radši ať je někde v bezpečí, než aby byl mrtvý. To bych nepřežila."

Voldemort zkoušel probourat tu pomyslnou bariéru mezi ním a Alectem. Dokonce se zkoušel se synem spojit telepaticky. Nic. Nikde.

..................................................

Alecto seděl na stromě a četl knihu, venku bylo příjemné teplo a svítilo slunce. Přečetl už tři sta stran, ale nebyl si jistý, že je úplně připraven. I-když nevěděl na co. Cítil se tak bezstarostně... Bylo opravdu nádherné počasí. Zasněně se rozhlédl a uviděl dvě postavy. Obě poznal naprosto spolehlivě. Seamus a Ginny. Chtěl na ně zamávat, ale něco mu říkalo, že má chvíli počkat.

Seamus najednou Ginny chytil a přitáhl si ji k sobě. Ginny mu objetí oplatila! Úplně ho to ohromilo. Takovou zradu nečekal. Po chvíli, co „milostně vrkali", si Seamus přitiskl Ginny k sobě ještě těsněji a... políbil ji. Alecto nebyl schopen slova. Tohle si tedy nepředstavoval ani v těch nejtemnějších snech. Opravdu ne. Alectovi se točila hlava vzteky.

Najednou ale strom, na kterém Alecto seděl, vzplál. Alecto byl v šoku. Neměl jak utéct. Snažil se dostat dolů, ale plameny úplně zachvátily kmen stromu. Nevěděl, kudy pryč. Rychle začal lézt do koruny. Jediné, co přerušilo praskání dřeva, které bylo spalováno, byl Ginniin smích. Děsivý, plný krutého potěšení.

Alecto bojoval o holý život. Neměl, kam by utekl. Náhle se jako blesk z čistého nebe objevila Betty a v tlamě měla kýbl s vodou. Běžela ke stromu a kýbl u kmene upustila.

Všichni jen zírali, když plameny uhasly. Bylo to ohromující. Nečekané.

Ginny naštvaně vykřikla a vytáhla hůlku z kapsy. Namířila na strom, v příštím okamžiku zakřičela:

„ALECTO!! Tak dělej, sakra! Přijdeme pozdě na večeři!"

Alecto se s trhnutím probudil. Tohle byl hrozný sen. Jeden z nejhorších, které zažil za celý svůj život.

Ginnina zrada by bolela. Hodně. Ještěže to byl jen sen.

Voldemort se zděšeně probudil. Ten sen byl opravdu živý. Co když ta mrcha Ginny opravdu Alectovi ublížila? Jeho Alectovi? To by nedávalo smysl, ale bylo to tak děsivě skutečné. Okamžitě svolal skrz krb všechny ostatní přítomné v domě.

„Co se děje, drahý?" na Alenině tváři byly poznat stopy po pláči.

„Coby, nic. Jen jsem měl šílený sen. Alecto málem uhořel na stromě. Nic vážného, že?"

„Cože? Co když je to pravda?" Alena byla ještě bledší než před chvílí.

„No, hlavně bylo léto... v tom snu, samozřejmě."

„Tak se to nemohlo stát, navíc, jsem si jistý, že Ginny je v Bradavicích."

„Já osobně si myslím, že Alecto není ten typ, který by kašlal na vzdělání. Podle mě je v nějaké kouzelnické škole, kde se schovává."

„To je taky možnost a docela dobrá. Budeme tedy prohledávat všechny školy. Začneme v Británii a budeme pokračovat v Evropě." Voldemort rozhodně vstal a zamířil ven z pokoje.

„Počkej, to jako chceš napadat všechny kouzelnické školy a hledat Alecta?"

„Ano, je to jediná možnost, jak Alecta najdeme." Voldemort odešel.

„Bude sranda," ušklíbla se Rika.

Alecto zděšeně seděl na posteli.

„Jsi v pořádku? Měl jsi zlý sen?"

„Ano, pokoušela se mě zabít přítelkyně... pravděpodobně."

„Aha, tak to není dobrá zpráva. Ale to se poddá. Uvidíš. Tady je opravdu spousta hezkých holek. Zítra odpoledne se budeme učit lektvary. Teda, budeme doučovat tebe. Mimochodem, jak jsi byl zachráněn?" smál se Jerry.

„Zachránil mě můj pes, tedy fenka - Betty. Nesla v tlamě kýbl s vodou." Jerry se začal šíleně smát. Alecto se mírně zamračil. Tohle byla přece vážná věc!!

„Neříkal jsi, že půjdeme na večeři, že? Počkej, prosím, jen se převléknu do něčeho... příhodnějšího."

„Jasně, ale máš jen dvě minuty," ozval se se smíchem Alechandro.

Alecto byl k Alechandrově ohromení oblečen a připraven k odchodu za již zmíněné dvě minuty. Tohle bylo opravdu nečekané.

Měl na sobě tmavé kalhoty, tmavou košili a černý hábit (mimochodem, nevzal si s sebou jen hábity, ale i jiné oblečení J).

Jen s povzdechem sledoval jeho nádherný hábit, který mu dal otec.

Už teď litoval svého zbabělého útěku. Došel k stoprocentnímu rozhodnutí, že okamžitě, jak se vrátí, napíše otci dopis.

Alecto nebyl schopen zapamatovat si cestu do „jídelny" napoprvé.

Jakmile dorazili, dychtivě se rozhlížel na všechny strany.

Celá síň byla dvakrát větší než bradavická a bylo v ní 40 stolů, jak mu řekli jeho noví přátelé. Kluci ho dotáhli k jejich stolu.

Ostatní studenti Alecta zvědavě sledovali. Ovšem ředitel povstal.

„Milí studenti, rád bych vám představil nového studenta a vašeho nového přítele Alecta Raddlea." Kluci Alectovi naznačili, aby se postavil, tak vstal.

„Nastoupí do pátého ročníku a doufám, že zde bude spokojený. Určitě se na vás bude moci spolehnout, stejně jako vy se budete moci spolehnout na něj. Teď, dobrou chuť."

Na stole se objevilo jídlo...

Alecto byl docela hladový, ale nebyl vůbec „nenažraný" tudíž nejedl tolik, jako ostatní kluci u jejich stolu. Ostatní ho jen zaujatě sledovali. Chtěli ho poznat. Teď si teprve uvědomili, jak je důležité studium psychologie...